Z deníku cestovatelského zelenáče.

Díl první: I letadlo může uletět

Sny mohou být různé, o věcech, o zážitcích o zajímavých cestách, jedno však mají společné, když se začnou plnit, je to velká pecka. Ten můj se jmenoval cesta do Ameriky. Psal se rok 2014, měla jsem čerstvých padesát a jela jsem objevovat Středozápad Spojených států.

Po kovidovém šílenství ještě nebylo ani vidu ani slechu, a tak se mé jediné obavy upíraly k tomu, jestli se mi správně podaří vyplnit imigrační formulář, který je celý v angličtině a taky jaké to bude strávit 3 týdny s lidmi, které poznám až na místě.

K této lákavé dovolené jsem se dostala úplnou náhodou. Moje kamarádka Romana organizuje každý rok letní cestu do Spojených států pro své kámoše, a už měla skupinku deseti lidí uzavřenou. Na poslední chvíli ji ovšem jeden účastník odřekl.

Jakmile mi navrhla, ať jedu s ní, už jsem věděla, že to je bezva nápad. Netušila jsem ovšem, že se do Ameriky budu muset dostat sama. Romana už letenky celé skupině pořídila, a dokoupit do stejného letadla tu moji bylo finančně úplně jinde. To mi ovšem dopředu neřekla.

Ona vůbec netušila, jaký jsem letištní zmatkář a že lítat sama je pro mě celkem slušný stres. Nakonec mi koupila letenku velmi výhodnou, měla jsem se do Denveru, kde jsme měli sraz, dostat dvě hodinky po příletu hlavní skupiny. Oni v poklidu mohli vyzvednout obě objednaná auta a pak bychom se společně přemístili do našeho prvního ubytování.

Statečně jsem nasedla sama do svého letadla ve Vídni. Dlouhý let přes oceán jsem prokecala s jednou Češkou, která letěla navštívit dceru už několik let bydlící v Americe. Paní neuměla ani jediné slovo anglicky a přitom byla úplně v klidu. Byla o něco starší než já a dceři vezla přes oceán nějaký porcelán.

Během letu jsem se dozvěděla všechny podrobnosti jejího života a byla jsem za každou z nich nesmírně vděčná. Povídání mi rozehnalo mé obavy z létání a to ne, že mám strach, že se může něco stát, ale spíše jestli já to všechno zvládnu. V podstatě jsme navázaly takové malé cestovní přátelství. 

Letiště Chicaco

Jak já jsem na tu milou paní později vzpomínala a jak jsem zatoužila po její společnosti a po sdílení svého osudu. My jsme se totiž rozloučily v Chicagu, kde její cesta končila. Já jsem se ale musela na tom obřím, ale fakt obřím letišti, kde nejezdily jenom autobusy, ale dokonce i vlaky nějak zorientovat a najít své další letadlo. Pevně jsem třímala v rukou letenku a uvažovala jsem, jak si mě můj kufr najde.

Nevěděla jsem, že to není můj problém, a tak jsem si na něho počkala u přepravního pásu. Vzal ho ale nějaký zaměstnanec letiště a měl v plánu ho předat do mého následného letadla.  Jakmile mě ten pracovník spatřil, tak vytřeštil oči a ukazoval nohama rukama, ať hlavně spěchám a nestarám se o kufr, že mám velmi málo času na přestup. Toto otálení mi tuším bylo osudné. 

Když jsem prošla různými kontrolami a konečně jsem se dostala k té poslední, tak mi paní nádhernou angličtinou, které jsem kupodivu rozuměla každé slovo, sdělila, že mi mé letadlo právě uletělo a prstem ukázala k přepážce, kde se o mně postarají. Můj tep vystoupal k výšinám jako při závěrečném sprintu osmistovky a já jsem se zařadila do fronty lidí se stejným osudem. Paní za touto přepážkou mluvila taky krásně a pomalu a polopaticky mi vysvětlila, že mé další letadlo letí až ráno. Bylo sedm hodin večer, vytiskla mi novou letenku a popřála příjemný let. 

Napsala jsem Romaně SMSku a v duchu jsem si říkala, co si o mě ta banda pomyslí, ještě mě nezná a už dělám takové potíže. Taky jsem si říkala, že by ke mně mohli obdivně shlížet, že tak bravurně zvládám tyto situace. Ale uvědomila jsem si, že jsem tu situaci zvládla jen z polovic a že splněno budu mít až v Denveru. 

Odšourala jsem se do blízkosti svého nového Gatu, dopsala jsem si deník, do kterého jsem „vyblila“ své veškeré frustrace a začala jsem hledat místo na spaní. Objevila jsem lavičky, které vypadaly příjemně a kde právě ulehala paní, které nejspíš taky ulítlo letadlo. Nevím to úplně přesně, sice jsme se daly do řeči, ale téhle jsem moc nerozuměla a opět jsem si svatosvatě slíbila, že tu svou angličtinu už opravdu zkrotím tak, abych si mohla povídat a abych nebyla v těchto situacích tak sama.   

Noc to byla divoká, moc se mi spát nedařilo. Nastavila jsem si budíka asi o tři hodiny dříve před odletem mého nového letadla. A udělala jsem dobře. Ráno jsem posnídala a v poklidu šla ke Gatu a uviděla jsem, jak se lidi už začali pomalu u vstupu shromažďovat. Koukla jsem na hodinky a porovnala je s místním časem na tabuli a málem mě omylo. Tady se posunul čas oproti mým informacím o hodinu a nechybělo málo a šla bych opět k té dobře známé přepážce s anglickou větou: I missed the plane, again. (Opět mi uletělo letadlo) Ufff, tak tohle snad raději ani nikomu neřeknu. 

Nakonec to všechno krásně dopadlo. Moje prvotní obavy, jestli budu umět vyplnit imigrační dotazník a že to bude největší překážka před vstupem do Spojených států mi vykouzlila úsměv na tváři. V Denveru mě na letišti čekala Romana. Můj kufřík už jsme nalezli snadno a za chvíli jsem se už seznamovala s lidmi, se kterými strávím tři týdny objevováním Ameriky na „divokém“ západě.