V padesáti poprvé sama na letišti

„Markét, co kdybys za mnou přiletěla do Ameriky?“ Zeptala se jednoho dne moje nejlepší kamarádka Ivana. „Dám ti to k narozeninám“. Ivanka totiž pobývala ve Washingtonu dva měsíce u svého syna. Mi se rozbuší srdce jako o závod. „Já ti Market koupím letenku a ty jen skočíš do letadla a je to“. Zní to úplně jednoduše a skvěle, až na to, že jsem ještě nikdy neletěla sama, natož do Ameriky. Píše se rok 2013 a za pár dní mi bude padesát.

„No to by byla úplná pecka!“ říkám se stáhnutým žaludkem. Prvotní šok se mění ve fantastické nadšení a vzápětí v paniku. Jak já sama zvládnu letět do Ameriky? A ke všemu s přestupem v Bruselu? A co má angličtina? Pravda poslední dva roky intenzivnější, ale pořád úrovní u kotníků?

A tak jsem začala postupně zjišťovat, jak se do té Ameriky dostanu, co je to ESTA, co znamená imigrační. Vyřídila jsem si pojištění, vyměnila peníze a koupila jízdenku na vlak z Ostravy do Prahy. Je důležité, že zatím panika nezvítězila nad pocity očekávání.

Konečně nadešel den D.

Dcera mě odvezla na hlavní nádraží, ve 4 ráno mi zamávala a já jsem zůstala sama na své cestě do neznáma.
Z pražského hlavního nádraží jedu autobusem a teď přichází na řadu pražské letiště. Směle vyrážím do nástupní haly a tam podle Ivančiných rad odbavuji zavazadlo, letuška mi tiskne letenku a s milým úsměvem mě směruje k pasové a celní kontrole, kde to zvládám bez velkého zaváhání a po hodince čekání už sedím v poloprázdném letadle. První krok je za mnou, no sláva! Co ovšem bude, až na mě všichni budou mluvit anglicky?

V Bruselu mám 4 hodiny času. Píšu si deník, a koukám, že jsem tady jediná se sešitem a propiskou a v porovnání s okolními tablety a notebooky vypadám kapánek retro.

Nečekám, že by mi právě teď někdo mohl psát, nebo volat, ale z nějakého popudu či nadbytku volného času zapínám svůj prastarý mobil. Nemá žádný signál, no dobrá, ale najednou koukám, on přestal fungovat úplně! Totálně se vybil. Tak a jsem v pytli! Jak se domluvím s Ivankou, že jsem doletěla? Já vůbec nevím, co bych sama ve Washingtonu dělala! Takže Market, je čas se vytasit se svou angličtinou. „My mobil batery is empty“ zkouším to na jednu slečnu za přepážkou Brusel airlines. Ta sice pochopila, kde je můj problém, ale jen krčí rameny, že mi nepomůže. Nabíječka je bezpečně v odbaveném kufru a v Americe jsou jiné zásuvky. Mě asi picne.

Zatím tenhle problém odkládám na později a zaposlouchám se do hlášení, že nás zvou k přepážce gate 05. Jdu jako první, proč ne? Ptají se mně, kam letím. Štve mě „live“ a „leave“. Tohle je k nerozeznání! Ale zvládám to, hlásím adresu pobytu a dokonce ze sebe soukám, že zpět se vracím „17 of november“. Další krůček na cestě je za mnou.

Asi po půlhodině už sedím v poloprázdném letadle na místě u okna. Letíme mlhou a já si uvědomuju, že se vlastně vůbec nebojím! Velmi sebejistě sleduji anglické filmy a o poznání méně sebejistěji vyplňuji imigrační formulář. Pak mi stevardka dává na výběr s jídlem, „pork or fish“ beru fish, pak dvakrát bílé víno a spím jak mimino natažená přes 4 prostřední sedadla, zachumlaná do deky.

Washingtonské letiště.
Jsem v Americe! Beru věci a vyrážím z letadla s vědomím, že v proudu lidí to bude sranda. Ale není! Rozdělují nás, do háje, na proudy dva! Ale směr Washington jsem naštěstí pochopila. A teď další oříšek, imigrační a další dva směry. Zkouším se zeptat pracovnice letiště, kam mám jít. S širokým úsměvem a s ještě širším přízvukem mi něco radí. Nechápu nic a tak volím delší frontu. Asi tak hodinové čekání si krátím kříšením mobilu. Ještě v letadle jsem z něho vyndala baterku a tak ji dávám zpět a on, světe div se, se vzpamatoval a funguje! Fofrem píšu Ivě a jsem o kapánek ve větším klidu.

Teď průchod Imigračním. Už z dálky podezíravě pozoruji úředníka v kukani celé prosklené, jak mu to jde. Moje nervozita začíná nabírat na síle a skoro hypnotizuji každého, kdo kontrolou prochází, abych pochytila kdejakou maličkost. Iva mě varovala, že její tchýni drželi 3 hodiny a zkoumali, co chce v USA dělat, neměla totiž koupenou zpáteční letenku.

Přistupuji k přepážce s úsměvem, kterým se nikdy nedá nic zkazit, nastavuji tvář fotoaparátu, dávám otisky prstů a procházím bez jediného anglického slova z mé strany. Hurá!!! Beru kufr z pásu, procházím poslední kontrolou a jsem tu, vidím už z dálky Ivanku, jak na mě vyhlíží, jsem v Americe! Jsem poprvé v Americe! A je mi blaze!