Můj příběh

Jmenuji se Markéta a jsem nadšená cestovatelka po vlastní ose. Dokázala jsem si splnit sen, že budu schopna jet do cizí země a všechno si naplánovat a taky zařídit sama. Vím, že pro mnoho lidí je tohle úsměvné a samozřejmé, ale je mi 58 let, anglicky umím takovou tu cestovatelskou úroveň a z mládí znám jen cesty k moři do Bulharska a nakupování v Polsku.

Nyní podnikám cesty svobodné, plné dobrodružství a zdolaných různých úskalí. Navštívila jsem Maroko, Kanárské ostrovy, byla jsem dvakrát v Americe a taky v Japonsku. Strávila jsem krásné chvíle v Kolumbii s dcerou a jejím manželem.

I když někdy nevidím největší turistické krásy dané země, vracím se plná zážitků a příjemných pocitů ze zdolaných výzev. Příjemné pohlazení je taky o hodně nižší cena těchto výletů oproti nabídce cestovních kanceláří.

Dříve to tak ale nebylo. Před rokem 1989 se nikam moc nemohlo a mi se těsně po revoluci narodily dvě dcery, stavěli jsme dům a na dovolené jsme jezdili jen po vlastech českých, na hory, na vodu a co nám peněženka dovolila. Do zahraničí jsme se podívali jen jednou do Alp na lyže.

Tenkrát mě ani nenapadlo, že bych mohla někdy vyjet do ciziny jen tak sama, bez toho, aby mi všechno zorganizovala cestovní kancelář. Svět mi tehdy připadal neznámý a bez znalosti angličtiny úplně nedostupný.

Tehdy jsem ani netušila, jak můj život může dostat rychlý spád. Před dvanácti lety se naše cesty manželské vydaly každá jiným směrem a přede mnou se otevřel nový svobodný svět. S holkama jsme si řekly, že by bylo úžasné vyrazit k moři. Měly tehdy 18 a 19.  Zasedla jsem k internetu, otevřela si last minute a vybrala jsem zájezd na 12 dní na ostrov Zakyntos se snídaní. Ani jsem pořádně nevěděla, kde to je. Byl to náš první takový zájezd v životě.

Když jsme čekaly na mošnovském letišti, dostavily se první pochybnosti. Mám vůbec letenky? Jsme tu správně? Všechno jsem dělala přes internet a nemluvila jsem s nikým ani telefonem! A začala jsem blednout a vyšátrala jsem v paměti, že poprvé a naposledy jsem letěla letadlem ve svých 23 letech.

Pomaloučku ve mně narůstala panika, a když se konečně objevila delegátka,  málem jsem ji objala. 

A pak už to bylo čím dál tím lepší. Paní z cestovky se za celý pobyt objevila pouze dvakrát. Objednaly jsme si u ní výlety lodí a vypůjčili jsme si auto a pak jsme byly "pány" svého času. Postupně a po svém jsme všechno zvládaly. Projely jsme autem celý ostrov, a když jsme bloudily a nemohly jsme najít cestu, jen jsme se smály, že jsme naštěstí na ostrově a dál se dostat nemůžeme.

A myslím, že tahle dovolená, i když byla s cestovkou, ve mně zasadila semínko, které postupně klíčilo a já jsem začala toužit po cestování a poznávání cizích zemí na vlastní pěst. Taky jsem se přesvědčila, že umím řešit různé situace po svém a že je to velmi příjemný pocit.

Po návratu z této úžasné dovolené se ve mně pomalu začaly probouzet cestovatelské touhy. 

Koupila jsem si kurz angličtiny a konečně jsem opustila úroveň věčný začátečník. Na naší dovolené na Zakyntosu jsem si vedla deník, kam jsem zapisovala dne po dni. Zprvu to byla jen fakta, ale postupem času jsem z každé své cesty přivezla zápisky se svými pocity a vnímáním dané země v daný okamžik.

Od téhle chvíle, ať mě život zavál kamkoli, už to bylo po vlastní ose. Moje dcery už své cesty plánovaly se svými partnery, takže jsem začala vyrážet sama. Postupnými malými krůčky jsem se rozkoukávala a nabírala víc a víc zkušeností a zvládala jsem různorodé situace, jako například když jsem nestihla přestoupit v Chicagu na letadlo a strávila jsem sama noc na letišti.

Svými zkušenostmi a zážitky inspiruji cestovatele mého věku, kteří by taky chtěli zakusit tu úchvatnou svobodu cestování na vlastní pěst. Zažít to, že se člověk může dostat do krásných míst naší planety za víc než poloviční cenu, než nabízejí cestovní kanceláře a že to zvládne.